Realita?

29. července 2011 v 16:44 | Kůzle |  Já já já jenom já
Už jsem doma z dovolené.

Nerada píšu moc osobní věci na internet, ale teď udělám vyjímku. Tenhle článek bude až moc osobní. Někdo by mohl napsat, proč to dělám..jenže pochopte, je to terapie. Musím teď psát, jinak bych se zbláznila.
Celý tenhle článek je vlastně tok myšlenek, které si dopředu nerozmýšlím, jen píšu.

Dnes ráno jsem byla šťastná, hrozně moc šťastná. Byla jsem s člověkem, s mým milencem, nejlepším přítelem a s nebližší osobou..no zkrátka jak se říká, s přízněnou duší. Vždycky když jsem byla s ním, bylo všechno krásné a úžasné. Vzduch mnohem víc voněl a já si vychutnávala život. Teď je všechno jinak.

Jsou to dvě hodiny, co se se mnou rozešel. Zničeho nic mi dal kopačky. Důvod? Prý mě opravdu moc miluje, prý si mě opravdu moc váží a respektuje mne. Jenže vadí mu vztah. Prý mu vadí být ve vztahu.
Naši kamarádi (společní jak jinak..) mi říkali, jak je náš vztah úžasný..že jsme pro sebe stvořeni. A že závidí, jakou mému partnerovi dávám volnost,,ano, niky mi nevadilo, že hrál na počítači v mé přítomnosti, nevadilo mi, že chodí na soft..naopak, jsem ho ve všem podporovala.
Ve všech koníčkách jsem se mu přizpůsobila, dokonce jsem mu i koupila zbraň k Vánocům..


Já prostě nechápu, proč se se mnou rozešel...nemá to logický důvod. Prý mě miluje, ale prostě se necítí...že prý v něm tahle myšlenka koluje a pořád ho trápí..chápu jeho pocity, ale nevím, jak je řešit. Po čtyřech letech vztahu. Po čtyřech letech společných dobrodružstvích, akcích, zážitkách, larpech, dovolených.

Po čtyřech letech společného vaření, smání se, sportování spolu a mnoho dalšího, se to všechno za půl hodiny zhroutí. Jen blbá půl hodina.

Víte, ona to už není jen taková ta zamilovanost,,tohle byl prostě vážný a pevný vztah. Bydleli jsem spolu v krásném bytě v Litvínově..nedokážu si připustit, že už se tam nikdy nevrátím. Že už nikdy mu nebudu vařit, že už nikdy tam nebudu uklízet, že se tam už nikdy s ním nebudu mazlit se a milovat, že už nikdy nepůjdem na zahrádku, že už nikdy nepojedu tramvají do Litvínova... že si nikdy nepůjdem na pivko..že nepůjdem společně nakupovat..
Nedokážu si připustit, že se všechno zhroutilo jako domeček z karet. Že naše plány se neuskuteční. Často jsme se smáli a spekulovali o tom, jak budou vypadat naše děti..

A taky si nedokážu přispustit, že už nebudu jezdit na larpy a jiné akce..

U těhle rozchodů jsou nejhorší vzpomínky...tíží vás, kam se kouknete,tam vidíte úžasné zážitky vašeho vztahu. Kam se kouknu vidím jeho, pamatuju si neuvěřitelné detaily a čím víc na to myslím, tím více mě to užírá.

Říká se,že zlomené srdce bolí víc než zlomená noha. Je to pravda..bolí to opravdu strašně.

Važte si svých partnerů, dokud vám stojí při boku...víc toho už asi nedokážu napsat.
Doufám, že to je jen jedna noční můra z které se brobudím, jenže čím dál tím více mi dochází,že tohle je drsná skutečnost.

Omlouvám se za samé žvásty, ale opravdu se navíc nezmůžu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 JAm JAm | 29. července 2011 v 17:52 | Reagovat

Obrovitánský a velikatanánský *HUG*
Jsi velká, povím ti pravdu: "přejde to...časem.. "

2 Sandie Sandie | Web | 29. července 2011 v 19:53 | Reagovat

Moc mě mrzí, jak se cítíš... Před lety jsem zažila něco velmi, velmi podobného (až na okolnosti) a ačkoli se to stalo dávno, ty vzpomínky jsou stále poměrně silné. Drž se, bude zase dobře. Zní to děsně pateticky ve chvíli, kdy to vypadá úplně beznadějně, ale bude to tak *objetí* Bude dobře, jen je potřeba čas...

3 Tereza Sariel Tereza Sariel | Web | 29. července 2011 v 20:14 | Reagovat

Drž se, budu na tebe myslet...

4 Mikako Mikako | 29. července 2011 v 20:56 | Reagovat

To je mi líto, snad to jednou přebolí... Jestli si budeš potřebovat popovídat nebo něco jiného, víš kde mě hledat.

5 Flea Flea | 30. července 2011 v 15:35 | Reagovat

To je mi líto. Doufám, že to čas zlepší...

6 Wel Wel | 31. července 2011 v 15:58 | Reagovat

Člověk se zamiluje, zvykne si na druhého...a zapomene, že to tak nemusí být, že ten druhý tu s námi nemusí být....je mi to líto, "drž se" - to je asi tak to, co se dá říci....a snad nabídka do budoucna, že je nás tu pro tebe plno kamarádů :)
Strašně moc doufám, že jsem nalezla člověka, se kterým se mi toto nestane, ale stejně má člověk strach, když si pak přečte něco podobného jako zde....

7 Kůzle Kůzle | Web | 31. července 2011 v 17:03 | Reagovat

Všem moc děkuju,hodně mi to pomáhá

8 Keiko.TR Keiko.TR | E-mail | Web | 31. července 2011 v 23:33 | Reagovat

Nevím, co na to napsat... je to těžká věc... tak těžká, že si to neumím představit, protože jsem to nikdy nezažila...Já jsem měla většinou špatný vztah, takže rozchod byl vždy takové vysvobození.... ale tohle je úplně jiné. Vždycky jsem toužila po pevném, dlouhém, věrném vztahu, ale na druhou stranu... jsem možná šťastná, že mě nikdy nepotká takováhle bolest. Můžu jen říct, ať se držíš!! Nezapomeň, že máš kolem sebe spoustu skvělých lidí, kteří jsou tu pro tebe, kdykoli budeš potřebovat ;) připojuji také jeden oooobrovnský hug, pevný stisk, pouhlazení po zádíčkách a doufám, že to přebolí, jak nejrychleji to půjde :-*

9 Japan Rose Japan Rose | Web | 2. srpna 2011 v 14:10 | Reagovat

Já to úplně chápu, měla jsi vidět, čím jsem zaplavovala blog já, když se se mnou rozešel přítel... a nejen blog, facebook, nedokázala jsem mluvit o ničem jiném, určitě jsem tím po chvíli ´všechny v mém okolí strašně štvala a jsem ráda, že mi pomohly... opravdu pomůže se z toho vypsat i vyspat, vyležet a vybrečet...
Teď s odstupem asi tří let... nedokážu pochopit, proč jsem to dělala, přijdu si strašně patetická a neskutečně blbá, že jsem se k němu znovu a znovu vracela a nechala s sebou zametat...
Já vím, že tohle asi slyšet nechceš...ale i kdyby se k tobě zase vrátil...nevracej se k němu... já to udělala asi...nevím, třikrát? čtyřikrát? POkaždé jsem mu odpustila, odpustila jsem mu úplně všechno jen proto, abychom zase byli spolu, a on toho začal dost hnusně zneužívat. Neříkám, že by se to stalo i v tomhle případě...podle všeho je to fajn kluk...Ale udělal to už podruhé...
A nejlepší asi bude se nějaký čas vůbec nestýkat než to přebolí, protože pak byste měli hodně velkou touhu sek sobě zase vrátit, možná bys ho uprosila, ale už by to prostě nemělo cenu... já vím, tohle jsem taky nechtěla slyšet...ale všichni mi to říkali...a já blbec je neposlechla, takže jsem se ještě rok trápila, než jsem to konečně utla...

10 Alice-chan Alice-chan | Web | 2. srpna 2011 v 14:11 | Reagovat

Už jsem to psala i na té zpovědnici, nevěděla jsem že jde o Tebe, ale kdyby se mi stalo totéž, život by mi zůstal prázdný, protože přítel prosákl do každé součásti.
Přijde mi sprosté od tvého, teď už bývalého, že ti po takové době řekl že nechce vztah. Co si sakra celé ty 4 roky myslel....
Je mi to moc líto. Snad bude brzo líp. Držím Ti vší silou palce. Bude to chtít čas, ale určitě máš kolem sebe lidi, kteří tě podrží.
A kdybys chtěla, mohly bysme si spolu třeba někdy zahrát multiplayer portalu2. Říkala jsi že ho máš, já teď mám i orginál, tak můžu už hrát i kooperativně. Tak kdyby Ti to třeba pomohlo...

11 Bety Bety | 2. srpna 2011 v 22:16 | Reagovat

Kůzlátko, držím ti palce, aby ses držela... Jak už je to tu ohrané - čas to spraví... a já jen doufám, že to bude co nejkratší. Máš mojí podporu na dálku.

12 ma ma | E-mail | 9. srpna 2011 v 20:12 | Reagovat

Kůzle, vím, že to bolí a taky vím, že Ti cizí příběh nijak nepomůže, ale snad Ti můžu dát alespoň malou naději. Rozešli jsme se po sedmi letech nedlouho po zásnubách. Nejspíš přišly příliš pozdě. Přiznávám, že to byla má vina a můj první impuls, nevěděla jsem pořádně, co chci, možná právě jako Tvůj bývalý přítel. Cítila jsem se být svázaná vztahem, už se mi v něm nelíbilo jako dřív a najednou bylo všechno pryč. Během jediného dne. Dům který jsme spolu renovovali, naše společné zážitky, první zkušenosti, všemu byl konec a já trpěla jak zvíře pro tu svou neuváženost. Je až směšně klasické, jak člověk nikdy nedovede docenit to, co má, dokud to neztratí. Najednou se upamatovává jen na to krásné a truchlí pro iluzivní představu možného štěstí. I já truchlila dlouho a pokoušela se zapomenout všemi možnými i nemožnými způsoby, občas dost nešikovnými, ale zapomněla. Teď jsem šťastně vdaná a vím, že těch uplynulých sedm let bylo sice krásných a nezapomenutelných, ale ten pravý život je teď. Neexistuje žádný univerzální lék, ta bolest nikdy zcela nevymizí, ale otevřenou ránu dokáže zacelit zase jenom láska. Vím, že teď budeš  vzpomínat, srovnávat a nikdo nebude takový jako on. Bude těžké znovu začínat, ale nepotrvá dlouho a pocítíš, že na Tobě někomu záleží, že má o tebe strach a budeš znovu šťastná. Věř mi, že vše bude tak, jak to má být. Tak ráda bych Ti pomohla, třeba i jen slovem, i když je to těžké. Ale opravdu mi věř, nejsou to jen plané řeči a chlácholení, vše v životě má svůj smysl, stejně jako váš rozchod. Nic se neděje bez příčiny a možná je to jen první stupeň k něčemu novému a lepšímu. A pokud si k sobě máte jednou najít znovu cestu, stane se tak. Jen nevěš hlavu. Ať se stane cokoli, ten život si sám proklestí cestu tak snadno, že za chvíli nebudeš ani vědět, že ses trápila. Hodně síly!

13 YorumiAkihime YorumiAkihime | Web | 15. září 2011 v 0:36 | Reagovat

Stalkuju velmi nepravidelně, tak jsem se k článku dostala až teď. Jsem ráda, že už jsi v pohodě :)Jen mě tak při čtení napadla jedna věc - krásné zážitky se v případě rozchodu sice změní v bolestivé vzpomínky, ale aspoň si to člověk užil a byl šťastný, což třeba docení časem. Horší mi přijde, když se člověk nemá ani moc za čím ohlížet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama