Fatuous love ♥

5. září 2011 v 2:26 | Kůzle |  Kecy kecy a ještě nějaké kecy
Tak..jelikož se mi ještě nějak nechce spát (zítra v práci budu litovat, já vím) a mám energie na rozdávání, připadávám nový článek naplněný bulvárními informacemi z mého života. Je mi jasné, že vás nic jiného právě nezajímá.

Ne, už se nebudu snažit být vtipná. Chci rozebrat téma, které se možná týká většiny z vás. Těším se na komentáře, protože mě zajímají vaše názory a postřehy.

Dnešní téma bude nadčasové, velmi známé a historicky snad nejbrobíranějším. Je jím láska. Když se toto slovo vysloví, každého člověka napadne určitá asociace. Takovou asociací může být cokoliv, záleží na vašich zkušenostech, pohledu na věc a také v jakém období se právě nacházíte. Láska je pojem široký. Lásku můžeme cítit k rodině, partnerovi, umění, zvířatům, přírodě a mnoha dalším věcím. Ovšem já se dneska zaměřím na lásku partnerskou.


Jako malá holka jsem samozřejmě na lásku veřila. Přece musí někde existovat, když tolik princezen našlo svého vyvoleného, s kterým žili šťastně až do smrti. Když jsem začala stárnout, uvědomila jsem si, že svět není tak růžový, jak se na první pohled může zdát. Začala jsem vnímat rozchody a rozvody, nevěry a podrazy, křivdy i ublížení. Ovšem optimismus mě nepřešel a já věřila, že ta pravá dlouhá láska existuje.
Dneska už vím, že je to jev velmi vzácný, nicméně ne nemožný.


Někdo mi kdysi řekl, že jsem se se svými názory narodila do špatné doby. Že můj pohled na parnerské soužití je zastaralý a naivní. Že musím jít s dobou i názorově. Toho člověk hanit nehodlám, on měl totiž pravdu a já na svoji naivitu drsně doplatila.
Zamilovala jsem se až po uši v šestnácti letech. Všechno bylo nové, vzrušující a já věděla, že toho člověka velmi miluju. Byli jsem spolu přes čtyři roky a někdo by mohl říci, že to prostě nevyšlo. Ale tak to není. Ono by to vyšlo, nicméně můj prostějšek mě odkopl s tím, že si uvědomil, že si potřebuje užívat. Nehodlám tu rozebírat jeho charakter, myslím, že každý v tom má jasno. Jde mi o to, že po rozchodu jsem se dostala do fáze, kdy jsem opravdu vážně přemýšlela, zda dneska najdu partnera, který chce lásku a vztah. Který nemá potřebu si ,,užívat" (tj. kurvit se se vším co má ženský pohlavní orgán).

Chtějí dnes muži ještě dlouhodobé vztahy? Chtějí rodiny, svatby a zázemí? To byly otázky, které mi nedaly spát. A já pořád a pořád propadala hlubším depresím, kdy jsem si vsugerovala myšlenku, že vlastně jediné co po mě chtějí, je můj klín.

Uvědomovala jsem si, že když mému potencionálnímu protějšku naznačím, že chci vztah, který bude trvat tak dlouho, jak to bude možné, že chci svatbu a první dítě do 26 let, vezme kramle a už ho nikdy neuvidím. A příběhy, které se děly kolem mě, to jen a jen potrvzovaly.
Uvažovala jsem o odchodu do kláštěra, i o smíření se s pozicí podivínky na kraji města, která chodí jen v černém a má haldu koček.

Problémem je, že ze začátku mnoho mužů slibuje a přesvědčuje, jak je rodinný život láká a jak je pro ně důležitý. Jakmile však přijde na skutek, tak utek.
Mám opravdu tak velké nároky, když chci ,,jen" lásku, věrnost, porozumnění a toleranci a sama tohle všechno umím nabídnout? Nejsou to základní pilíře kvalitního vztahu? Dneska už nejspíš ne.

Když jsem tohle téma čím dál více rozpitvávala, došla jsem k názoru, že kvalitní vztah je něco, co chce většina mužů, nicméně si to uvědomí mnohem později, než by měli.
Kdo za to může? Média, která prosazují ,,nevázat se"? Nebo fakt, že čím dál tím více lidí pochází z rozvrácených rodin? Anebo je doba prostě moc rychlá a lidi na sebe nemají čas? Těžko říci, myslím, že každý řekne jiný důvod.

Po velkém citovém zklamání jsem našla nového partnera. Nebyl to trucový krok, jak si mnoho lidí myslelo. Vždycky mě přitahoval svoji krásou, charakterem, intelektem a proto náš vztah přirozeně vyplynul ze situace. I on mi potrvdil, že chce to, o co se snažím já. Věřím mu a z celého srdce doufám, že to tak bude.
A jelikož je člověkěm rustikálním, tak je to velmi pravděpodobné. Ovšem už nenaivním..připouštím si možnost, že se může stát cokoliv a že kolem mě je realita a ne wonderland. Ale věřím, že pokud se obě strany budou alespoň trochu snažit, pečovat o vztah a vážit si ho, tak ten sen bude reálnější.
Přeci jen jsem na pohádkách měla vždy nejraději : A žili šťastně a dlouho..♥

A co vy? Jaký typ vztahu vyžadujete? Věříte v lásku? Máte ideálního partnera, nebo jste stále ve fázi hledání?

P.S. Hlasujte prosím v anketě!!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lineral Lineral | Web | 5. září 2011 v 18:42 | Reagovat

Mám toho Svého a jsem neskutečně ráda, že jsem ho našla. Byla to naprostá náhoda a já o něho nikdy ani neusilovala ani se tomu nebránila a byla otevřená všem možnostem. Možná se občas neshodneme, ale jsou to jen maličkosti, na kterých svět nestojí a oba víme, že nás to jen posílí. Nejkoizelnější je, že ho znám tři roky, ale chodíme spolu jen půl roku. A předtím, když byl s jinou...podporovala jsem ho, protože jsem viděla, že je šťastný. A nedošlo mi, že je to z jiného důvodu než blízkého přátelství.
Až jednou, kdy už byl něšťastný, jsem mu byla jako jediná na blízku, nám to oběma došlo. Byla jsem jediná, kdo byl ochoten mu pomoct. Jsme ale už spolu a je to krásné, shodneme se na všem důležitém, dokážeme se domluvit a mluvit spolu celé hodiny, dny i měsíce. Ba roky, proč ne :D Je starší a vypadá tak, jak jsem si vždy přála aby můj přítel vypadal... Spolu i s povahovými rysy. Je dokonalý? Nevím, ale díky němu věřím na lásku. Chci s ním prožít celou mou budoucnost a stát mu vždy na blízku. Podporuju jeho a on mne, miluju na něm každý detail. Je to člověk, který snese i všechny moje vrtochy a ještě mě pak obejme...
A co že je na tom tak zajímavé? Je to vztah na dálku. A nevidím ho třeba měsíce. Nevadí, stejně ho budu vždycky Milovat :) A budeme spolu!

PS: Božínku, je ze mě sentimentál!
PSS: ráda bych hlasovala, ale anketa ti tu chybí :D

2 Kůzle Kůzle | Web | 5. září 2011 v 18:57 | Reagovat

[1]: To je přesně to, co jsem vždycky hledala. Naprosto spřízněná duše, kdy si obě strany věří. Je tak krásné vědět, že tohle ještě existuje. Moc moc Ti to přeju, oni ty maličkosti, které nám na druhém vadí se nakonec ukáží jako roztomilé blbosti, kterých si nakonec vážíme. A nejsi sentimentální, jsi prostě zamilovaná :)

Jinak anketa je hezky shovaná vlevo pod menu :D

3 Myra Myra | 5. září 2011 v 21:47 | Reagovat

Mno, v lásku věřím... ideálního partnera mám... ale na vlastní kůži jsem zkusila a stále budu tvrdit, že vztahy jsou kekel a život svině.
Říká se, že každý má na světě dva až tři ideální partnery, se kterými by byl schopný prožít celý a spokojený život. Našla jsem dva. V téměř stejnou chvíli. Zamilovala se až po uši. Do obou... A už rok si léčím zlomené srdce z logického vyústění - že žít se dá jenom s jedním... a myslím, že ještě pár let si to rozpůlené srdce léčit budu.
To jenom takový emo poznatek, že i ta ideální láska a vztah taky není tak ideální, jak se může někdy někdy zdát =)

Jinak teda Kůzle, když ses ty rozešla s přítelem, chytla mě z toho obří deprese a pochybnosti, jestli může vůbec nějaký vztah vydržet XD Psychovala jsem se snad týden, než mě Alfred nazval paranoidní trubkou a vzal na večeři =D

4 Alice-chan Alice-chan | Web | 5. září 2011 v 23:00 | Reagovat

Já mám právě to riziko prvních vztahů. Přítel se kterým jsem je můj první a já jsem jeho první vztah co za něco prý stojí. Ten co měl předtím mu nevyšel.
Taky věřím že ,,žít šťastně až do smrti" se dá, ale chce to ty správné lidi. Měli by si být podobní, ale ne úplně stejní. S přítelem jsme oba z podobných rodin a máme podobné názory na svět, takže to fungovat může. Ale nikdo znás nesmí začít blbnout a chtít si užívat... Toho se bojím.
On je pro mě ideální partner, ale trvalo mi, než mi to došlo. Když se o mě začal ucházet, odmítala jsem ho, ale časem mi došlo že on je princ na bílém koni. Každý se mi smál že nemám kluka, že čekám na prince a žádný takový nepřijede. Smáli se mi tak dlouho až nakonec zrovna přijel. :D

5 TSal TSal | 6. září 2011 v 15:19 | Reagovat

Já se k lásce nebudu moc vyjadřovat, páč na ni mám dost chladný pohled, dalo by se říct.
Spíše tě chci trochu poopravit. To, že muži chtějí zakládat rodinu až později než ženy, není vůbec problémem současné doby a tedy i současných společenských "negativních" jevů, ale věcí, která tu byla vždycky. Když si projdeš historii, páry, kde muž je o řadu let starší než žena byly spíše pravidlem než výjimkou, obzvláště u lidí, kteří nedřeli bídu s nouzí. Muži se ženili až po té, co si užili své a poznali svět, tedy po třicítce, nebo i po čtyřítce s ženami kolem dvaceti let, protože to byl pro ženu vhodný věk na vdávání a děti. Postoj žen se dnes možná trochu změnil kvůli novým možnostem, ale nedá se popřít, že je to prostě přirozený přírodní rytmus, který každý z nás vnímá. Najdou se výjimky, ale jsou to stále jen výjimky.
Hlavním problémem je, že média v posledních desetiletích celé manželství a rodinný život strašně zromantizovaly a společnost to začala brát jako fakt, i když je to zcela nesmyslné. Nikdy to nebylo o tom, že se dva potkali a milovali až do konce života. Právě naopak, sňatek z lásky je až moderní záležitost, jelikož manželství vždy bylo jen a pouze ekonomickou institucí. Žena potřebovala finanční zaopatření, muž potřeboval děti a někoho, kdo by mu vedl domácnost. Nic víc, nic míň. Když však tyto materiální a stálé hodnoty začaly ustupovat nestálým emočním, začalo to podle toho vypadat. Proto je dnes tolik rozvodů, protože city snadno vymizí, snadno se změní a když není nic jiného, co by dva spojovalo, není důvod spolu zůstávat. Kdežto dříve nebylo na výběr, obzvláště pro ženu.
A proto jsem toho názoru, že problémem není množství rozvodů, ale to jak lidé na manželství nahlížejí a s jakými idejemi do něj vstupují.

6 Katuka Katuka | E-mail | Web | 6. září 2011 v 23:03 | Reagovat

[5]: amen....
a úplně nejvíc mě vytáčí názor jinak velmi rozumných slečen, že se chcou vdávat jenom pro ten den, jenom svatbu samotnou a když to nevyjde, tak se rozejdou. Jak může tohle někdo inteligentní vypustit z pusy?
Já nechci ani manžela ani děti. Možná po mě nic nezůstane a až umřu, tak mě moje kočky sežerou dřív než mě někdo najde, ale aspoň mi nikdo nebude muset chodit na hrob.

7 Kůzle Kůzle | Web | 7. září 2011 v 0:21 | Reagovat

[3]: To je docela zajímavá situace a je dobře, že jsi ji brzo vyřešila. Nicméně, chápu, že to bolelo. A taky souhlasím s tím, že člověk má během života více vhodných partnerů.
Jé,to mi je líto, ale večeře je od něj moc hezká :) Nejhorší je, že prostě si člověk nemůže být nikdy jistý. Ať vám to vydrží co nejdéle

[4]: Nikdo ti nemůže zaručit, že se partner najednou nezblázní a nezmění se, nicméně máš výhodu, že nejsi jeho první vztah a o to více si tě váží..tedy alepoň myslím.

[5]: Hm..zajímavý názor. Souhlasím s formulací, že manželství založené na lásce je vlastně věcí velmi moderní..přemýšlela jsem,že to nakomponuju do článku, ale pak jsem nějak zapomněla.Nicméně, nejsem si jistá (nebo spíš nemyslím si) že problémem je nahlížení partnerů na idee. Bohužel většina rozvodů jsou aktem jednostraným - tj. na jedné straně to funguje a je zájem o maximální funkčnost ale ta druhá skřípe. A právě, jsem se snažila řešit otázku, jak je to možné, když se první strana snaží o maximální spokojenost. Zda je možné si ještě najít partnera, který se bude snažit o to samé. Uf, snad je to dost srozumitelné.

[6]: S takovým názorem jsem se ještě nesetkala, ale je dost divný..pro den..hm :)
Ale vždyť jo..každýho volba. Já neodsuzuji ty, kteří to tak chtějí, to vůbec ne. Spíše bych řekla, že takový druh života je dost rozšířený a nic proti němu nemám.
Spíše jsem řešila otázku, zda vůbec chce ještě někdo i tu druhou stranu..

8 Vrána Vrána | 7. září 2011 v 17:06 | Reagovat

[5]: Souhlasím, půlka lidí se na všechno dívá moc nerealisticky... I když Kůzle má pravdu i s tím, že to někdy je jedné straně putna. To jsem zažila já, i když na druhou stranu jsem z toho vydedukovala závěr, že jsem na něj byla až moc hodná. Pokud je partner hodný, tak je v pořádku být taky hodná a milá, ale jak začne vystrkovat růžky, musíme ho, my ženský, klepnout přes prsty. V tomhle jsou jak děti a naším úkolem je nemít z nich fracky :D Ale myslím, že i tak by ti dva měli mít podbný pohled na svět, ne stejný ale podobný. Spoustu věcí to ulehčuje. Až můj nynější partner (třetí v pořadí)má podbný názory jako já. A řeší to 50% problémů. Možná i víc.

[6]: To jsem taky slyšela. Hlavně na vesnicích... prej je lepší bejt rozvedená jak svobodná :D Člověk neví, jestli se má smát nebo jim naliskat... Já vidím ve svatbě jenom právní výhody, když se něco stane, tak to má manželka mnohem snažší jak dlouhodobá přítelkyně. A teď něco mimo téma: až umřeš, můžu si ty kočky vzít? XD

9 KK KK | E-mail | Web | 8. září 2011 v 0:44 | Reagovat

jsem ráda, že máš zase muže, a že je fajný :) Taky mě celkem dostalo, že jste se s expřítelem rozešli (navíc jakým způsobem O_o)
No, já už mám muže několikátého, takže riziko prvního vztahu je za mnou. Spíš mě děsí že jsem to vždy byla já, kdo dal kopačky. Nicméně Deneroga velmi miluju, a on vypadá, že mě taky, tak klepu, ať nám to vydrží krásné co nejdéle... klidně for life! Ale na vdávání taky nejsem typ, potřebuju svobodu a myslím, že bych se tak vypsychovala, že jsem "lapena", že bych zdrhla od oltáře XD (no jo, neurotická povaha). DOufejme, že muži dokážou být věrní i třeba po letech. Vzor mých rodičů to příliš nepotvrzuje, ale aspoň mi mohou být odstrašujícím příkladem :)

10 Myra Myra | 8. září 2011 v 14:33 | Reagovat

[9]: Ha ha, nevěsta na útěku =D

Jinak jak vás tu poslouchám, já mám na soužití a svatbu docela zastaralý/romantický/whatever pohled o O
(jdu to rozpitvat - sledujte, jak se do toho sama zamotám... >> )
To, že je v současné době víc rozvodů podle mě ani není tak tím, s čím do manželství lidi jdou, ale spíš tím že tu ta možnost ROZVOD je. Dřív se lidi brali z praktických důvodů, nemuseli se ani milovat, ale ve výsledku spolu vydrželi celý život, protože ta možnost rozvodu a rozdělení majetku/dětí/whatever prostě nebyla a nebylo to ani společensky přípustné...
Kdežto dneska se tohle neřeší, společnosti je fuk jak kdo a s kým žije a když to nevyjde poprvé, tak to třeba vyjde podruhé, žejo. Takže bych řekla, že problém není v lidech, ale celkově ve společnosti a pohledu na tyhle věci...
Každopádně XD
Já se vdávat chci, chci aby to bylo protože partnera miluju a chci s ním strávit zbytek života (ať je to jakkoliv nechutně romantické) a to, že budeme svoji mi přijde jako logické vyústění několikaletého vztahu a života v jedné domácnosti. Možná je v dnešní době manželství jenom kus papíru, ale pro mě to má pořád tu duševní hodnotu, to "jsme svoji". Navíc - děsí mě představa, že by se příteli něco stalo a mě za ním ani nepustili do nemocnice, protože bych nebyla rodinný příslušník o O A určitě nechci mít dítě jako svobodná matka (zase staromódní názor XD) - já sama jsem vyrůstala v úplné rodině (ačkoliv se v mojí pubertě našinehezky rozvedli) a nedovedu si představit, že bych byla jako dítě jenom s mamkou a "nějakým jejím přítelem" nebo měla rodiče každého s jiným příjmením. V tomhle jsem magor po mamce - když se znova vdávala, vzala si obě příjmení, aby nebyla "oddělená" od bratra, který má stále otcovo příjmení (stejně jako já, od course).
Celkově zastávám vzor klasické rodiny, ať je to jakkoliv nemoderní... když s dotyčným přítelem vydržím žít několik let, proč by to nemohlo klasicky přejít v manželství?

11 Bety Bety | 8. září 2011 v 14:59 | Reagovat

Já se v tomhle asi úplně shoduju s Myrou (taky mě rozhodilo, když jsi psala, že (a jak) jste se rozešli a bylo mi to hrozně líto a přemýšlela jsem o tom a přítel mě potom hrozně dlouho musel přesvědčovat, že se se mnou opravdu rozejít nehodlá). Věřím v lásku, jsem naivní a romantická a chci se vdávat, protože toho druhého budu milovat a budu s ním chtít zůstat celý život. Asi mám štěstí, že můj přítel se na to dívá stejně, tak snad mi nehrozí nějaká nepříjemná překvapení.
Dřív jsem měla jen krátké vztahy, byli jsme spolu chvíli a potom, často vzájemně, zjistili, že to nebude ono, rozešli se a většinou zůstali přátelé. Takže vážný a vážně braný vztah mám poprvé, děsí mě to, protože netuším, co bych dělala, kdyby to mělo skončit... na druhou stranu jsem dostatečně optimistická (naivní, chcete-li), abych věřila tomu, že se opravdu vezmeme a budeme žít šťastně až do smrti.

12 Kůzle Kůzle | Web | 8. září 2011 v 16:51 | Reagovat

[9]: xD Jak jsem psala, každý na to kouká jinak. A navíc, tebe si taky nedokážu představit v chomoutu..ale zase by jsi byla naprosto stylová nevěsta xD
Ať vám to vydrží

[10]: Souhlasím s každým tvým slovem! Úplně stejně se na to dívám já a jsem stejně nemoderní/moderní.Avšak naprosto chápu, že na věc se každý kouká jinak a má na ni jiný názor (což je přirozené). Začíná mě to štvát v tu chvíli kdy se tyto dvě skupiny přestají tolerovat (jako například, když na mě útočí známí ve škole). Ale to je jak se vším.
Jinak jsi to napsala moc krásně.

[11]: Netušila jsem ,že to tolik lidí vzalo, i když pravda, že kdybych já tenhle příběh slyšela, taky bych se začala obávat o vztah.
To je ono..když se na to přítel kouká stejně, tak je to naprostý ideál. Vlastně celý článek jsem chtěla řešti to , kde takového přítele dneska najít (neříkám, že nejsou ale je jich vskutku málo).Ať vám to vydrží, není to nemožné :)

Děkuji všem za příspěvky

13 TSal TSal | 8. září 2011 v 23:15 | Reagovat

[7]: Samozřejmě, že většina rozchodů je podnícena pouze jednou stranou. Lidé se málokdy shodnou a ve vztazích je to nejvíce vidět. Jsou věci, které se odhalí hned a věci, na které člověk potřebuje čas. Nikdo předem nedokáže odhadnout, jak bude ve vztahu spokojený za rok, dva, za pět let... A vzhledem k tomu, že dva lidé rovná se dva názory na svět, je snazší, aby jednomu vztah vyhovoval i nadále a jednomu prostě vyhovovat přestal, než aby se oba najednou rozhodli, že to nemá cenu ;)
A pokud jednomu vztah vyhovuje a druhému ne, nabízí se dvě možnosti. Buď se rozejdou a časem si třeba najdou někoho, s kým si sednou více a vztah bude stabilnější a oni spokojenější, a nebo se ten, který ve vztahu již být nechce a jehož nenaplňuje, podřídí šťastnému partnerovi a zůstane s ním, jen protože se partner "snaží". Pokud si myslíš, že druhá možnost by byla férovější, pak tě můžu ujistit, že ta nenávist, kterou by to nakonec skončilo, by byla mnohem silnější, než co jsi ty pravděpodobně pociťovala vůči svému ex, jelikož by nabývala na síle postupně a po velmi dlouhou dobu. Nakonec by to stejně skončilo rozchodem, jen mnohem, mnohem horším a pro obě strany ničivějším než kdyby se rozešli rovnou.
Co jsem tím vlastně chtěla říct - snaha je důležitá, to se nedá popřít. Ale jen snaha nedokáže zajistit, že to bude klapat.

14 Wel Wel | 9. září 2011 v 22:30 | Reagovat

Já se po několika zásazích života rozhodla věřit tomu, co cítím nyní a neupínat se na budoucnost, zdálo se to jako méně bolestná varianta...jenže...ouha...přišel On...můj přítel se rozhodl, že mi tuto víru prostě vyvrátí a dokáže mi, že budoucnost je Naše :) takže...on už má představu o tom, kdy budeme mít děti a .... :D Oni jsou i chlapi, co chtějí trvalý vztah.

[3]:
Reakce na Kůzletin rozchod u mne byla téměř identická :) závěr také...přítel mi oznámil, že blbnu, dal mi pusu a řekl, že mě miluje a ví, že já miluji jeho. Konec

15 Wel Wel | 9. září 2011 v 22:35 | Reagovat

Hmmm, napadlo mě, že můj přítel takové moje Lepidlo. Slepil mi srdce a sebevědomí a víru v lásku zas tak dokonale dohromady, že už mám pocit, jakoby mi všechny ta ublížení a zásahy, co mi jistí zasadili....nevadí, že to už nebolí, že se to týkalo někoho jiného, někoho, kdo existoval před tím, než mi řekl, že mě rád, než  mi ukázal, že může být něco tak fajn, jako my dva...

16 JAm JAm | 12. září 2011 v 22:44 | Reagovat

jéje.. já budu stručná...

Namlátila sem si hubu s několika debilama, ten poslední stál za to a proto jsem potřebovala zlomit nějakého mladíka jen proto, abych si srovanala své sebevědomí (Jsem tak zlá svině! Sledujete?) A nakonec mi byl nastrčen současný přítel, se kterým jsem si myslela, že mě to přejde tak za tejden, dva... a ono hovno hovno slavný soude... já s nim jsem čtvrtý rok...
A ani mi to nepřijde..

Na tvůj rozchod jsem reagovala spíš tím" "jak se asi musí cítit a nesmíme jí nechat se topit ve sračkách" Proto sem si s tebou psala, abych tě rozptýlila. Byla sem zrovna vypsýchlá z jiných věcí a poslouchat lidi mi pomohlo na ně nemyslet.

Názor na manželství mám asi takovej, že Wel mi naplánovala svatbu, Ondra děti, a já se jim zarputile bránim a když o tom uvažuju tak pouze z ekonomického hlediska, protože sem asi nějak vadná a nemám pocit, že potřebuju papír.

Ale... Byla jsem na Kovářském sympoziu v Bečově nad Teplou a zjistila jsem, že nejzarputilejší dvojice (starý mládenec pan Sedlák a slečna Janinka) se vzala!
Takže asi nikdy neříkej nikdy a nech si pootevřený zadní vrátka... (stejně se brali kvůli hmotným statkům:D:D:D:D:D:D:D)

BTW... naše ledová královna Wel .. říkala vám, jak k tomu chlapovi přišla?.. Víte, že jí doslova utáh na vařený nudli? On jí omráčil jídlem... takže welbloudí lepidlo je taky potvrzení strého přísloví: "láska prochází žaludkem" No a vlastně to platí i na mě..
Wel my si umíme vybrat... oni nám můžou vařit:D:D:D:D:D:D:D

17 JAm JAm | 12. září 2011 v 22:44 | Reagovat

nebyla sem stručná...kruci!

18 Wel Wel | 13. září 2011 v 23:08 | Reagovat

[16]: Dneska mi upekl muffiny :D

19 Tereza Sariel Tereza Sariel | Web | 16. září 2011 v 12:12 | Reagovat

Já jsem v lásce tak nechutně romantická, že to většině lidí v mém okolí leze na nervy... :D
Nějak nevím, co bych k tomu řekla, snad jen to, že právě protože mám strašně zkušenosti z minulosti, o to víc věřím v opravdouvou lásku. I když to ze začátku bylo šíleně těžké, trvalo nejmíň dva roky, než se náš vztah zlepšil, než jsme se sžili a začalo to být takhle pohádkové. Našla jsem někoho, kdo je mi perfektním parťákem, je mou součástí a můžu říct, že jsem se takhle nikdy dřív necítila, ani nejlepší kamarádky ani rodina ke mně neměli tak blízko (a já k nim). On je tou půlkou mě, bez které jsem byla ztracená. Věřím, že nám to vyjde, věřím, že spolu zůstaneme, budeme mít krásnou svatbu a nádherné děti. Sice se umíme pohádat tak, že rozbíjíme talíře :D, ale náš vztah je založený hlavně na úctě a důvěře, jsme pro sebe nejlepší přátele, jeden druhého obohacujeme, pomáháme si. A já vím, že to tak zůstane, i kdyby se stalo cokoliv. Teď 26. září budeme slavit šesté výročí vztahu a stále jsem si jistá svým rozhodnutím. :) I když si plně uvědomuju to, jaká je to v dnešní době výjimka. :-/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama