Jako zvířata..

16. listopadu 2011 v 12:13 | Kůzle
Pozoz, tento článek není vhodný pro slabší povahy, opravdu

Viděli jste někdy někde umírat těžce nemocné,postřelné,podříznuté zvíře? Většinou si zaleze do kouta, nebo někam, kde má více soukromí a tam zemře.
A stejně tak to má teď i moje babička. Je pouhou tělesnou chránkou, která je prolezlá metastázemi. Lékaři ji pouze dopují lékami utišujícími bolest, opijátami a všemožnou jinou chemií, která se dá sehnat. Babička ví, že každý nový den je pro ní jedinečný (tedy snad si alepoň tohle uvědomuje).
S rakovinou bojuje už asi třičtrvtě roku, ale poslední týden se její stav rapidně zhoršil. Začala jí neuvěřitelně bolet ruka. Myslím si ,že ji má zlomenou - kosti už jsou tak slabé a tak porušené, že sebemenší náraz je zlomí. Nedokážu si představit, že se jí třeba zlomí další kosti v těle..to by byla už téměř nesnesitelná bolest.


Vadí mi, že jí lékaři informovali o jejím stavu (opravdu to potřebovala vědět?), vadí mi, že všude musí v takovém stavu čekat v čekárnách, vadí mi, jak někteří z nich jsou zlý a arogantní k pacientům ,kteří potřebují velmi citlivé zacházení. Chápu, že je to jen pouhá práce, ale doprdele, pracujou tu s velmi nemocnými lidmi, tak by mohli být trošičku ohleduplní ne?
To ,že ji doktor na nesnesitelnou bolest řekne: ,, to víte,zázraky medicíny se nedějí" už je jen pouhou kapkou v moři.

Je to zkrátka stav, kdy jste odkázáni na postel u sebe doma a jen čekáte v nesnesitelných bolestech na poslední vydechnutí. Je tohle důstojné? Není to náhodou až moc podobné těm postřeleným prasatům?

Osobně bych v téhle situaci měla řešení..rozhodně bych to ukončila sama, nečekala na to, kdy se jako konečně uráčím zemřít..ono když je srdce silné, dokáže bít až nesnesitelně dlouho.

Je to hrůza hrůz, stav , který nepřeju ani těm největším nepřátelům.
S babičkou nemám moc dobrý vztah..a nikdy jsem neměla,nicméně tohle mě štve.
Nikdo si nezaslouží takovýmhle způsobem odcházet z tohoto světa.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Johanka Johanka | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 14:20 | Reagovat

Podle nového zákona má člověk právo vědět vše o svém stavu a doktor je povinen ho informovat. Jestli pacient chce či nechce je už vedlejší...

A co se týká samoukončování, pokud přímo nespácháš sebevraždu, je nelegální něco takového podnikat, i přes to, že úplně chápu mnoho lidí v tomto stavu, které to napadlo...

Přeji tvé babičce i tobě hodně...klidu. Nevím čeho jiného. Ať má aspoň klid a nikdo nepřilévá olej do ohně, viz lékárnící a protovní doktoři, kteří tu práci dělat prostě nemají když se nezajímají o své pacienty.

2 Alice-chan Alice-chan | Web | 16. listopadu 2011 v 14:36 | Reagovat

Máme doma dědu, který je po mrtvici už několik let upoutaný na lůžku. Poslední dobou se to taky docela zhoršuje. :(
Ale na to ukončování života mám trochu jiný názor. Nepřijde mi to správné. Zvlášť starší lidi jsou věřící, ti by do toho asi taky nešli.
Třeba tvoje babička nakonec chtěla vědět co jí je. I já bych to chtěla vědět.
Ovšem lékaři kteří se chovají zle, mě štvou taky. Třeba když umřela babička, její lékařka měla zástup a té paní se nechtělo jet vypsat úmrtní list a tak se na to čekalo do 5 odpoledne, i když  babička umřela v noci. Bylo to v létě a jen štěstí že babička měla ložnici na sever a bylo tam chladno.

3 Kůzle Kůzle | 16. listopadu 2011 v 16:13 | Reagovat

[1]: Já o tom zákonu vím, nedivím se tomu ,že to tak je, spíše se pozastavuji nad tím, zda je to etické. V dobách kdy moje mamča pracovala v nemonici, tento zákon ještě neexistoval. Pokud byla tato diagnóza zjištěna, stav se pacientovy zatajil. A z jednoho prostého důvodu - proč ho před smrtí zničit ještě psychicky, proč ho naprosto zdevastovat. Ovšem na tento zákon se pohlíží dvěma způsoby.A ten druhý je, že pacient má PRÁVO vše vědět..a to lidi rozděluje na dvě skupiny - ti kteří s tímto zákonem souhlasí a ti, kteří jsou proti. Já patřím do skupiny, která je proti němu a moje matka taky, protože jako sestra ví ,že pacientům jen pomůže ,když to nebudou vědět. (taky se stávají případy kdy pacient rovnou skočí z okna, když si vyslechne ortel).

A co se týče té sebevraždy..doufám, že to nikdo nepochopil tak ,že k tomu někoho navádím nebo mu to doporučuji ...no to vůbec ne. Jen říkám, že já osobně z vlastního přesvědčení bych to udělala..a to je čistě jen a jen můj názor který nikomu nedoporučuji. Moje víra mi to nezakazuje a moje přesvědčení s trochou nadsázky dá se říci nažizuje, ale to tu rozebírat nebudu. Nicméně, řiďte se každý podle sebe, to je jasné.

Díky moc za komentáře!

4 Kůzle Kůzle | 16. listopadu 2011 v 16:15 | Reagovat

Abych ti upřesnila - babičku opravdu zamordovat nechci, to je její věc jak se rozhodne.

Nicméně pokud bych tento stav zažívala já..rozhodla bych se pro tu možnost, kterou uvádím v článku..asi jsem to špatně napsala

5 Sandie Sandie | Web | 16. listopadu 2011 v 18:53 | Reagovat

Před osmi lety mi na rakovinu umřela moje milovaná babička. Měla jsem k ní velmi silné citové pouto a její smrt mě málem položila, mámu to vzalo totálně. Tenkrát to babičce taky předhodili způsobem: Máte rakovinu, vypadněte! No... musela se štrachat v hrozném stavu k doktorovi vlakem, protože nějaké speciální přístroj měli v jiném zařízení a když ležela v nemocnici ve Vysočanech, tak jí sestra odmítla dát injekci s morfiem. Bolesti z metastází a toxinem zakalený mozek jim asi nepřipadaly dost důležité... Setkala jsem se s tím nejhorším přístupem, doktoři se chovali jako ignorantská hovada až na jednoho, který ji chodil k nám domů ošetřovat. A když umírala, tak jí ani to morfium nepíchli... Radši moc nemyslím na to, v jakých bolestech skonala. I po těch letech mi to vhání slzy do očí.
Jednání některých lékařů vypovídá o jejich naprosté neprofesionalitě, což je do nebe volající, protože jak říkáš, právě ti, kteří jednají se smrtelně nemocnými by měli mít taktu a trpělivosti dost pro každého! Já vím, že toho mají hodně, ale proboha - ! Oni si to vybrali za své povolání. Jenže ne, oni jsou ta elita národa a my jsme hovna, co bez nich umřou *odplivnutí* :/ A to nejsou jen ti dlouhodobě nemocní; vezla jsem takhle mámu na pohotovost s křečemi v žaludku a ten idiot na pohotovosti jí začal nadávat, že ho "obtěžuje ve dvě ráno, protože si asi na nic jinýho nevzpomněla". Ufff... úplně mě to se*e!!

6 Tereza Sariel Tereza Sariel | Web | 16. listopadu 2011 v 20:02 | Reagovat

To je hrozný... Jak už bylo řečeno, přeju, aby byl co nejdřív klid...
Tohle je vážně situace, ve které se dá polemizovat o tom, co je skutečně dobrá (důstojná) smrt a zda bychom se neměli k tomuto tématu konečně postavit čelem a začít ho řešit, ne před ním zavírat oči.

7 Kůzle Kůzle | 16. listopadu 2011 v 22:12 | Reagovat

[5]: Tohle je přesně to, co jsem myslela. Napsala jsi to nádherně, myslím si ,že práce lékařů nespočívá jen v samotném léčení, ale i ve výtečném jednání a zacházení s pacientem. A to je velmi důležité, z tohoto ohledu by měla být práce lékařů náročná.
Bohužel to tak v praxi není, mám pocit že je to horší a horší.
Kdybych k babičce měla vytvořený opravdu silný vztah, asi bych její nemoc prožívla mnohem hůře.. jsi velmi dobrá, že jsi to zvládla.

[6]: Ano ,sohulasím, smrt je v naší společnosti stále tabu a mělo by se o ní více mluvit.

Děkuji za příspěvky

8 Wel Wel | 17. listopadu 2011 v 11:14 | Reagovat

Psala jsem dlouhou reakci na téma...lékaři jsou také jenom lidi...lidi, co když šli dělat vejšku, netušili, co ta práce vlastně znamená...lidi, co je práce sešrotovala, lidi, co každý den vidí plno hnusných věcí a musí ty hnusné věci říkat lidem, kterým se dějou....fakt si myslíte, že každej člověk to zvládne na jedničku....myslím, že ta otupělost a nezúčastněnost je logickým důsledkem toho, že je ta práce náročná a radosti je v ní málo. Člověk musí být silná osobnost, aby to vše snesl. Jenže dnes je potřeba víc lékařů, je potřeba mraky lékařů...a tak nestačí ty silné osobnosti, tu práci musí dělat i ti, co na to psychicky nemají...to je ten důvod, proč pak potkáváme lidi, kteří jsou nezúčastnění a toho nemocného vlastně nevidí jako nemocného trpícího člověka, ale jako další případ, anonymního pacienta....psala jsem dlouho...a pak mi spadnul prohlížeč...napsala jsem to podruhé....a  omylem jsem si vypla počítač....potřetí už to celé psát nebudu.

Mě už umřely obě babičky. Jedna umírala na rakovinu, dlouho. Druhá umřela na operačním stole při operaci srdce. Ta první byla nemocná dlouhá léta, každý to čekal. Ta druhá zemřela z ničeho nic, byla to rána. A byl vidět rozdíl. 1)první babičku si rodina pamatuje trpící, ta poslední nehezká léta skoro smazala předchozí vzpomínky. Druhou babičku si každý pamatuje usměvavou, stále čipernou. 2)první babička byla zlomená, zmožená, už jen čekající na smrt, se všemi se stále loučící. Druhá babička nedostala šanci se rozloučit. 3) smrt první babičky skoro nikdo neoplakal, všichni jakoby vydechli, jakoby jim ze srdce spadl těžký kámen...teprve časem přišel smutek. Smrt druhé babičky byla šok, lidé plakali jako malé děti. Lidé pláčí dotěď, když si na ni vzpomenou.         Ale já nevím, co je lepší, pro toho umírajícího asi verze dvě. A pro rodinu? Posuďte sami....

9 Nosferatu Psiren, blahé paměti Nosferatu Psiren, blahé paměti | E-mail | Web | 20. listopadu 2011 v 14:42 | Reagovat

Loni mi umřela babička. Přesně 20.10. 2010. Máme v rodině rakovinu děložního čípku, babička ji měla a jezdívala do Motolu na operace, někdy i třikrát ročně. Loni znovu jela na operaci, mamince dala klíče od bytu, což nikdy nedělala, takže musela vědět, že se už nevrátí, a po operaci, když šla na kafe a cigáro (hlavně tahle kombinace ji taky pomalu zabíjela), našli ji tam venku u automatu už studenou. Utěšuje mě jenom to, že to byla rychlá smrt, protože prababička umírala podstatně dýl a ve stařecký demenci- zlomila si kyčelní kloub, voperovali jí novej a její mozek už analgetika nepobral. Umřela měsíc po operaci. Nepoznávala mě, nepoznávala mamku, nikoho, nevěděla ani, kdy naposledy jedla, co je za den, kde je. Ale umřela v nevědomosti, už byla zase malým dítětem a bolest snad ani necítila...
Kůzle, nemůžu ti ani pomoct, ani poradit, ale tak...snaž se být s babičkou co nejvíc a dávej jí najevo, že ji máš aspoň trošku ráda. Aby neodešla smutná...

10 Sandie Sandie | Web | 20. listopadu 2011 v 19:51 | Reagovat

[8]: Částečně souhlasím s tím, co píšeš o některých lékařích. Samozřejmě je tu určité procento, které práce opravdu semlela a berou pacienty jako kus. JENŽE. Já s budoucími lékaři chodila na VŠ a jedním z důvodů, proč jsem ráda, že jsem pryč, je taky fakt, že právě ti premianti většinou už uvažovali v penězích. Brali nemoci a nemocné tak věcně, že mi přišli úplně odlidštění! Byli to mladí lidé, ne padesátníci, co už mají sem tam právo na skepsi a ten druh lékařského "racionálního pohledu". Samozřejmě, chirurg to musí brát věcně už z podstaty a obvoďákovi se sem tam omrzí poslouchat kolem dokola nudícího se hypochondra, ale třeba právě doktoři, kteří lidem oznamují něco tak závažného, musí mít tolik pochopení a lidskosti jako málokterý člověk. Hrubé odbytí člověka, který si právě vyslyšel v podstatě rozsudek smrti, je podle mě málem trestuhodné :/ Stejně tak by měli být víc než taktní lidé, jenž oznamují úmrtí při operacích atd. Tohle nejde omlouvat...

Jinak souhlasím s Psiren; babička teď potřebuje hodně lásky nebo přinejmenším pozornosti. Staří lidé potřebují vědět, že o ně někdo stojí - pomyšlení na to, že jsou na obtíž, je dokáže zlomit.

11 Kůzle Kůzle | 21. listopadu 2011 v 17:17 | Reagovat

[8]: Jistě že jsem v článku dost používala stereotypy - všichni nejsou takoví, ba ani většina ne. Jenže asi bohužel jsem na všechny s neprofesionálním přístupem narazili. Tihle lékaři jsou většinou u nás v Mostě. Prvtoně, když babičce zjistili rakovinu, nechtěli ji ani léčit s tím, že to nemá cenu. Kdyby se mamka nerozhodla babičku odvést do Brna, tak by tu už ani nebyla. V Brně byl naopak přístup perfketní a naprosto profesionální. To samé v Praze. Bohužel v Mostě ne a není to jen můj názor.
Chtěla bych od nich trochu více porozumění - jak říká Sandie, když si jdou vyslechnout roszudek smrti, tak aby to bylo citlivější..sestry to umí, tak jaktože ne lékaři?

Jinak děkuji moc za vaše komentáře, je to smutné téma a čím dál více aktuálnější, bohužel

12 Wel Wel | 22. listopadu 2011 v 21:15 | Reagovat

Rozhodně jsem nechtěla vše obhajovat, jen vnést další bod k zamyšlení...

Sama zastávám názor že na určitý typ povolání by měl být zaveden psychotest...lékaři, učitelé, policisté....

13 Wel Wel | 22. listopadu 2011 v 21:18 | Reagovat

A k babičce.... Kůzle, buď s ní, dej jí pocit, že není sama, ale nenech si ty časy nyní vrýt do paměti víc, než časy, kdy jí bylo dobře..to byla ona a takovou si ji pamatuj. Nemoc lidi příliš mění.

V sobotu mi umřel důležitý člověk, procházím časem smutku a vzpomínám... Kdy přijde ta chvíle, kdy jsme schopni se rozloučit, říci Nashledanou?
Babičce držím palce Kůzle a tobě a rodině taky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama